METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další legenda leží břichem vzhůru, další kult rozmetán v prach, další naděje pošlapány necitlivým pařátem otupělosti. Přesně to, čeho jsem se obával už v recenzi na singl krefeldských úderníků, totiž nastalo. BLIND GUARDIAN definitivně propadli kouzlu vlastního studia, místo vymýšlení pověstných killer melodií vsadili na maximální proaranžovanost a výsledkem 14 měsíčního snažení je pejskokočičí dort, ode všeho moc a vlastně skoro nic k jídlu. Neříká se mi to lehce, ale máme tady zklamání roku hnedle v březnu.
A přitom úvod je tak slibný. Jednička "Precious Jerusalem" a dvojka "Battlefield" jsou výborné šlehy. Tak jak to mají králíčkové rádi, ostré kytary, spousta změn, výrazné a hitové refrény. Jenže to je skoro všechno. Dvě strany mince, rub a líc. K tomu povedenému ještě bezesporu patří skočná polobalada "The Maiden And The Minstrel Knight" a předposlední "Punishment Divine". Kdyby takhle vypadal singl, jásot by nebral konce. Jenže tracků je deset… Desce naprosto chybí atmosféra, každá skladba má všechno co ostatní, složené páté přes deváté, takže se vytrácí momenty překvapení a barevnosti. Když vám navíc riff třetí "Under The Ice" připomene rytmickou formulku načrtnutou v "Jerusalemu", dostáváme se k další kapitole - a tou je vykrádání sebe sama. Skutečně ostatní skladby více než je zdrávo citují z formulek skupinou již v minulosti použitých a byť se v každé najde několik povedených míst, jako celek nepůsobí zrovna nejzdravějším dojmem. Není ani silného refrénu, který by vatu kolem utáhl. Co je potom platné, že je zpívá milion hlasů přes sebe ve čtyřhlasech?
Zvuk je oproti singlu mnohem lepší, živější, dravější. Občasné záchvěvy samplů tepou vespod a celou nahrávku budí k životu. Probraly se i škopky, když Thomen šlapáky v rychlovkách nešetří a třebaže z něj už asi nikdy nebude žádný „profesor“, občas vytasí i zajímavou figuru. Škoda jen, že symfonické klávesové prvky skupina nenahradila živými nástroji. Takto chvílemi působí přece jen hodně synteticky, v neprospěch věci. A opět mám výhradu k výslednému mixu. Proč, Proboha, stále trčí Andrého kytara tak neslýchaným způsobem? To už se z něj stal skutečně takový narcis, že musí mít svůj nástroj vytažený na úroveň zpěvu!?! A pokud to náhodou nebyl záměr (o čemž silně pochybuji), pak se jedná o hrubou chybu producenta! Něco takového by vůbec nemělo projít a to se raději nerozšiřuji, že vyhrávky vaří z vody a jsou profláknuté až běda! Závěrečná čtvrthodinovka "And Then There Was Silence", známá již ze singlu, navíc jakoby na desku vůbec nepatřila. Odlišný zvuk, mix, kdyby chyběla úplně, vůbec bych se nezlobil. Takhle totiž tříští výsledný dojem napadrť.
A ještě jedno rýpnutí si neodpustím. Tradiční precizní práce na bukletech CD je tatam. To bylo řečí, že skupina není spokojena s prací Andrease Marshala a chystá bombu na novinku. Kde nic tu nic. Přenesete-li se přes kýčovitý obal (otázka vkusu - uznávám), ani vnitřek ničím výjimečným neoplývá (pokud tedy nepovažujete chyby za něco extra…). Lepší zvládne i spousta našich undergroundových grafiků. U Slepých strážců hanba dvojnásobná!
S výsledným bodováním je svízel. Všechno podstatné bylo v recenzi již vyřčeno a výsledné číslo je tak vysoké jen díky porovnání s tvorbou ostatních žánrově spřízněných kolegů. Samotní BLIND GUARDIAN totiž natočili nejslabší desku od dob "Tales From The Twilight World". Bohužel…
Přeplácané, bez momentu překvapení. Navíc i melodicky skupina už dosti vaří z převařené vody, takže spíše jedno velké zklamání. Ještě že aspoň tři hodně povedené skladby zachraňují ty nevýrazné. Smutné, ale BLIND GUARDIAN s "Nocí v opeře" mírně zabloudili ve vlastním začarovaném kruhu. Najdou cestu ven?
7 / 10
Hansi Kürsch
- zpěv a sbory
André Olbrich
- hlavní, rytmická a akustická kytara
Marcus Siepen
- rytmická kytara
Thomas Stauch
- bicí
hosté: Oliver Holzwarth
- basa
Matthias Wiesner
- klávesy a orchestrální prvky
Pad Bender, Boris Schmidt & Sascha Pierro
- klávesy a zvukové efekty
Michael Schüren
- klavír
Rolf Köhler, Thomas Hackmann, Olaf Senkbeil, Billy King
- sbory
1. Precious Jerusalem
2. Battlefield
3. Under The Ice
4. Sadly Sings Destiny
5. The Maiden And The Minstrel Knight
6. Wait For An Answer
7. The Soulforged
8. Age Of False Innocence
9. Punishment Divine
10. Then There Was Silence
The God Machine (2022)
Twilight Orchestra: Legacy Of The Dark Lands (2019)
Beyond The Red Mirror (2015)
At The Edge Of Time (2010)
A Twist In The Myth (2006)
Live (2003)
Bard Song (singl) (2003)
A Night At The Opera (2002)
And Then There Was Silence (singl) (2001)
Nightfall In Middle-Earth (1998)
Mirror Mirror (singl) (1998)
The Forgotten Tales (1996)
Mr. Sandman (singl) (1996)
Imaginations From The Other Side (1995)
A Past And Future Secret (singl) (1995)
Tokyo Tales (Live) (1993)
Somewhere Far Beyond (1992)
Tales From The Twilight World (1990)
Follow The Blind (1989)
Battalions Of Fear (1988)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Virgin Records
Stopáž: 67:04
Produkce: Charlie Bauerfeind
Studio: Twilight Hall, Grefrath (Německo)
Snáď najočakávanejší počin tohto roka sa konečne z ďalekých zemí nemeckých po zastávke v Čechách dostáva aj ku mne. Ako obvykle sa aj tento krát česko-slovenské pošty “blysli“ a niekoľko týždňov avízované promo krefeldských rifobijcov my dorazilo po 7 dňoch. Plný očakávania, ale aj mierneho skeptizmu po prečítaní Darkmoorovej kritikopaľby na hlavy mojich obľúbencov, vkladám nová CD Slepých strážcov do prehrávača a ... ... album otvára na môj vkus trocha neisto prvá sonda “Precious Jerusalem“, ale len do momentu kedy všetky nástroje vezmú za svoje a skladba sa dostane do toho správneho, našľapaného hávu. Striedanie tempa, vkusný orientálny motív a razantný refrén to je asi prvé čo udrie poslucháčovi do uší. Perfekcionalistické vrstvenie zborov a gitár sa vyšplhalo opäť o niekoľko míľnikov vyššie ako na predchodcovi z pred štyroch rokov, aj keď v niektorých momentoch to ide na úkor chytľavosti nosnej melódie. Tú treba viacnásobným dôsledným vypočutím postupne odhaľovať. Hoj nie nadarmo sa vraví, že menej je niekedy viac. V tomto prípade to platí viac než stopercentne. 1. – 3. skladba, ako keby prvoplánovite vystrihnuté podľa pevnej štruktúry: vláčne miniintro, rozbeh, brejky , stoptajmové predely, mohutné zbory a spevné refrény. Už pri prvom počutí sa niektoré melódie zdajú viac než známe. Ak to všetko ešte preplácate hutnou vrstvou aranžmánov, trvá to dobu kým sa prehryziete k jadru, minimálne 10 a viac vypočutí ( vzhľadom na krátkosť času sa mi to ešte plnohodnotne nepodarilo). Ale podobne to bolo aj s “Nightfall...“ 4. šleha “Sedly Sings...“ ma zaujala pre Blind dosť atypickým priam by som povedal hardrockovým úvodom a silným refrénom. Skrátka všetko nám to pekne odsýpa. Samozrejme nesmie chýbať pre strážcov nevyhnutný moment spomalenia v tomto prípade skôr v podobe pseudobalady “The Maiden...“ so záverom, ktorý som doteraz nepochopil. Každopádne je to oproti prvým štyrom songom zaujímavá zmena. Okrem krátkeho úvodu v “Age of false innocence“, ktorý sa nesie tiež v pomalom duchu balád, je celý veľká časť albumu v našľapanom tempe s občasnými vkusnými a progresívne pôsobiacimi brejkami. Celý opus korunuje záverečná zo singlu nám už dobre známa monumentálno-epická pecka “And then there...“, ktorej som venoval priestor v minulej recenzii. Snáď len doplním , že na ANITO je mierne prearanžovaná a zvukovo dotiahnutejšia. Napriek svojej štvrťhodinovej dĺžke a minimálne 25 násobného vypočutiu ma ale vôbec nenudí. Na prvé počutie mierne dutý celkový zvuk nahrávky sa pri precíznom vypočutí javí omnoho čistejší, surovejší a viac živelný. Nemyslím si, že Andyho gitara trčí nejako vehementne v popredí. V mnohých momentoch skôr konkretizuje a dofarbuje hlavný spevový motív, ktorý sa občas pri hutných zboroch stráca. Celej nahrávke vévodia namakané vokály ako sólové(tých skôr ako šafranu) tak aj zborové. Škoda , že len v štúdiu. Kde-tu sa mihne aj nejaký inovátorský prvok napr. sample v prvej skladbe. Skutočnosť, ktorú asi máloktorí z fanúšikov BG docenia je hra bubeníka Thomena. Ten zaznamenáva posun od albumu k albumu a na bicie už nie len búcha, ale môžem smelo povedať, že hrá a svoj nástroj ovláda dokonale. Aj vďaka nemu dosahuje celý album širokú pestrosť. Toto dielo nie je určite záležitosť na jedno vypočutie, chce to riadnu dávku trpezlivosti a sústredenia kým mu prídete na chuť. Na záver si však neodpustím jednu pripomienku, ktorú som sa márne snažil rozdýchať, a tou je obal. V prvom momente po zverejnení som myslel, že ide len o nejakú pracovnú verziu. No keď som zistil, že ide o regulérny cover, dlho som nevedel či je to žart, alebo to pani strážci myslia vážne. Nič proti vkusu, ale Marshall je Marshall škoda slov. Nechápem však prečo nevyužili služby autora singel coveru, alebo aspoň človeka, ktorý im maľoval prvé dve albumy. Zmena je ale života a to aj hudobný...a možno je to len vec zvyku. Ale aspoň pôsobí originálne. Okrem sledovania kultúrneho podujatie v Banskej Bystrici, o ktorom budem v najbližšom čase informovať, som značnú časť víkendu venoval aj starostlivému počúvaniu ANATO. Dospel som k bodovému číslu 8, aj keď to určíte nie je definitívum a ďalšími počúvaniami bude mať moje bodovanie len stúpajúcu tendenciu.
Pro mne osobně velká prohra slepých strážců. Noci v opeře jsem narozdíl od excelentního vpádu noci do Středozemí vůbec nepřišel na chuť, tenhle hudební dort je stejně přeplácaný, překombinovaný a kýčovitý jako jeho obal. Kompozice doslova přetékají nápady a snahou po bombastickém vyznění, ale celek se tříští a zanechává mi v ústech jen podivně nevyhraněnou pachuť. Raději jsem zapomněl...
-bez slovního hodnocení-
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.